Polyuretanové implantáty – nejlepší a nejbezpečnější prsní implantáty?

Silikonové prsní implantáty prošly dlouhým vývojem

Implantáty, které používáme dnes při augmentaci prsou, prošly velmi dlouhým a kostrbatým vývojem. Dnešní silikonové implantáty jsou (bez závislosti na výrobci) velmi kvalitní a představují již pátou generaci vývoje. Nebylo tomu tak ale vždy.

První zmínky o použití prsních implantátů pochází z 19. století. V roce 1895 chirurg jménem Vincenz Czerny provedl první zvětšení prsou „implantátem“, kdy použil nezhoubný lipom (nádor tukové tkáně) jako jakýsi implantát ke korekci asymetrie prsou, která vzniklá po odstranění nádoru. Ještě dříve, v roce 1889 chirurg Robert Gersuny se pokoušel o zvětšení prsou injekcí parafínu, jeho pokusy však dopadly katastrofálně. Vývojem prsních implantátů se zabýval v šedesátých letech také český vědec Otto Wichterle. Výsledkem jeho práce byl jakýsi hydrofilní gel, kterým se vytvaroval prsní implantát. Tyto implantáty však po čase měly tendenci v těle vápenatět a tvrdnout na kámen (z vlastní zkušenosti při vyjmutí takového implantátu z těla mohu potvrdit, že doslova). Silikonové implantáty se používají od roku 1964 a první chirurg, který je použil byl Dr. Cronin.

První silikonové implantáty (které měly hladký povrch) doprovázely časté pooperační komplikace, jako kapsulární kontraktury a ruptury. V roce 1969, Dr. Ashley jako první implantoval nový typ silikonového implantátu, který byl pokrytý polyuretanovou pěnou. Jednalo se o první „polyuretanový implantát“ a jak se v následujících letech ukázalo, významně snížil riziko jak kapsulární kontraktury, tak ruptur.

V roce 1992, americká FDA (analog českého SUKLu) zakázala všechny silikonem plněné implantáty, pro obavy z možné souvislosti s rakovinou prsu, a tak se začaly používat takzvané „salinové implantáty“, které jsou v podstatě jakési silikonové balonky, které se plnily vodou. V Evropě a zbytku světa se ale silikonové a polyuretanové implantáty používaly dál. Americký zákaz silikonem plněných implantátů se zrušil v roce 2006, potom co se shromáždil dostatek dat prokazujících jejích bezpečnost.

Jelikož se výše zmíněné pooperační komplikace týkaly i hladkých „salinových implantátů“, výrobci začali hledat nové typy povrchů, které by mohly riziko kapsulární kontraktury snížit. Na základě předpokladu, že „drsný“ polyuretanový povrch snižuje toto riziko, výrobci vyvinuli texturovaný povrch ve snaze polyuretanový povrch imitovat, což v podstatě nebylo nic jiného než zdrsněný silikonový povrch. I když tento povrch skutečně do určité míry snížil riziko kapsulární kontraktury, nikdy nedosáhl extrémně nízkého výskytu, co měl polyuretanový povrch.

Co jsou polyuretanové implantáty a jaké mají výhody?

Jak jste už možná pochopili z textu výše, jedná se o silikonové implantáty, které jsou pokryté tenkou vrstvou polyuretanové pěny. Přítomnost této pěny na povrchu implantátu, přináší určité výhody:

• Implantát zůstává po augmentaci na svém místě, neklesá a nerotuje (což je důležité zejména u anatomických implantátů). Tkáň a pěnovitý povrch implantátu drží u sebe, díky efektu, který je podobný suchému zipu.
• Několik týdnů po operaci, prsní tkáň začne prorůstat do polyuretanové pěny a implantát pak zůstane stabilní a riziko pozdější změny polohy kvůli sportu nebo úrazu je prakticky nulová. To umožňuje téměř o polovinu kratší dobu rekonvalescence než u klasických implantátů, po které se mohou klientky vrátit do aktivního a plnohodnotného života. Tento implantát je proto obzvlášť vhodný pro fyzicky aktivní osoby.
• Riziko kapsulární kontraktury, je až 8 x nižší v porovnání s klasickými silikonovými implantáty.
• Povrch implantátu je pochopitelně savý, a proto dokáže pojmout až 35ml tekutiny. Pokud se napustí implantát antibakteriálním roztokem před vložením do těla, eliminuje se riziko pooperační infekce na minimum.
• Riziko pozdní infekce je rovněž nízké. Důvodem je skutečnost, že prorůstáním do polyuretanové pěny tělo vytvoří pevný, krvi velmi dobře zásobený kontakt s povrchem implantátu. Tvoří se tak podmínky, za kterých je velmi obtížné pro mikroorganismy, aby se dostaly na povrch implantátu, nebo aby tam dlouhodobě přežívaly.
• Polyuretanová pěna je hemostatická (zastavuje krvácení). Pooperační krvácení je proto méně časté u augmentací prsou těmito implantáty.
• Polyuretanové implantáty jsou velmi vhodné i pro vložení pod žlázou. Díky prorůstání tkáně do povrchu implantátu, prsní žláza lépe drží na svém místě a „neklouže“ po implantátu dolů vlivem gravitace, jak to někdy bývá po augmentaci vložením implantátu pod sval (takzvaná waterfall deformita)
• Snížené riziko reoperace – ať už z důvodu časné pooperační komplikace nebo pozdní. Pokud něco snižuje riziko vzniku komplikací, snižuje zpravidla zároveň i riziko opakované operace.
• Předvídatelnost a konzistentnost výsledků. Klasické implantáty se takzvaně „usazují“ během prvních cca 3 měsíců po augmentaci. To znamená, že postupně klesají, zatím co se kolem nich tvoří čím dál silnější vazivové pouzdro, které po určité době je dostatečné silné, aby je udrželo, přičemž pak přestávají klesat. U anatomických implantátů je navíc ještě během tohoto období riziko rotace. Problém, který může (ale samozřejmě nemusí) nastat během této fáze „usazování“ implantátů je, že implantáty (buď jeden, nebo oba) se mohou nakonec usadit mnohem níže, než chirurg plánoval (takzvaný bottoming out) a to si pak může vyžádat další operaci ke korekci. U polyuretanových implantátů se toto nemůže stát, protože implantáty zůstávají tam, kam je chirurg dá při operaci. To znamená, že jako chirurg dokážu vždy s jistotou předvídat konečný výsledek po augmentaci prsou.
• „Okamžité uspokojení“ – nemusí klientka, ani já, jako chirurg čekat 3 měsíce do konečného výsledku. Tak jak budou prsa vypadat dva týdny po operaci, budou vypadat i za dva roky.

Na fotce níže se polyuretanový implantát napouští roztokem antibiotik, před vložením do těla

Zatím jsme mluvili jen o výhodách polyuretanových implantátů, podívejme se, i jaké mají nevýhody:

• V případě že je augmentace prsou polyuretanovými implantáty prováděná nezkušeným chirurgem, nemusí to dopadnout dobře. Technika augmentace u klasického silikonového implantátu se výrazně liší od techniky u polyuretanového. Plastický chirurg, který není speciálně vyškolen na používání těchto implantátu, může udělat řadu chyb, které mohou mít nepříjemné následky. Umístí-li se polyuretanový implantát do polohy, kde se většinou umisťuje klasický implantát, bude jeho poloha nepřirozeně vysoko, protože neklesne a „neusadí“ se níž, jak by se čekalo u klasického silikonového implantátu. Použije-li se typická technika augmentace, budou nejspíš pak hmatné hrany implantátu. Vloží-li se u povadlejších prsou implantát pod svalem, vznikne s velkou pravděpodobnosti waterfall deformita. Je celá řada situací, kde použití standardní techniky nezkušeným chirurgem udělá více škody než užitku. Pokud uvažujete o polyuretanovém implantátu, je to dle mého názoru bezesporu ta nejlepší volba, za předpokladu, že vyhledáte plastického chirurga, který je speciálně vyškolený, má dostatek zkušeností a s těmito implantáty běžně pracuje.
• Polyuretanový implantát lze vyjmout (ať už z jakéhokoliv důvodu) buď první 4 týdny po vložení, anebo pak až cca po 9 měsících. Dva týdny po operaci začíná prorůstání tkáně do povrchu implantátu. Do 4. týdne lze implantát ještě oddělit od tkáně a vyjmout ho, ale pak to je prakticky nemožné do konce prvního roku. Rozhodne-li se klientka z jakéhokoliv důvodu implantát vyjmout nebo vyměnit za větší nebo menší, musí počkat minimálně 9 měsíců.

.

Video o polyuretanových implantátech

Fotky před a po, kde byl použit polyuretanový implantát